Není to tak dávno,vlastně je....Jako malá jsem milovala poutě,kde bylo moc malinkatých (tenkrát pro mě velikánských) koníků.Pokaždé jsme se museli jet podívat na každou pouť v okolí,abych se mohla povozit na koníčkovi.Milovala jsem (teda nechtěla jsem si přiznat ,ale bála jsem se) když koník bral cukřík,mrkvičku nebo chlebíček z mé dlaně.Jako malá jsem s tatínkem jezdívala na školní statek do Starého města.Ráda jsem se procházela uličkou,kde na mě vykukovalo mnoho koňských hlav z každého boxu.Sledovala jsem jezdkyně a jezdce jak cválají a trénují koně na placu kterému jsem říkala jízdoviště.Ve školce jsem se pokoušela (a to je důležité zvíraznit to pokoušela) kreslit koníky.Marně....Neměla jsem ani pomalu páru,jak mám začít,když jsem viděla koně jednou za měsíc.A takto to pokračovalo až do poloviny 4.třídy.
Ve 4. třídě jsem (už nevím jak to přesně bylo) se zašla podívat k Barči Mrkvicové,která neměla stáj tak daleko od mého domu.Chodila jsem tam pravidelně a už jsem mměla i představu,jak koně vypadají a postupem času se podařilo "namalovat" koníka.Chodila jsem tak rok a poté jsem začala chodit na Košíky,kde jsem přestala chodit už ani ne po půl roce a díky Barčiné dobromilosti jsem se vrátila zpět,sem na RANCH TRAPLICE.
Jsem zde plně spokojená a doufám,že mi to zde vydrží co nejdéle.V hloubi (vážně hodně hluboko) jsem stále ta malá holčička,která má sen....Ale ten se jí postupně plní a stává se realitou.Stává se pomalu jezdkyní.
Tak se sen malé holčičky stal realitou,kterou už žije naplno a je moc spokojená a jenom doufá,že jí to vydrží věčně!!! =) Ta holčička jsem já!
